jak

Všichni toužíme po úspěchu, výjimečném výsledku a vítězství. Projekt Zlaťáci pomáhá dětem najít jejich vlastní talent a nadání. Žáci 2. stupně ZŠ a dětských domovů (DD) mají možnost zapojit se do celostátních soutěží ve foodstylingu, zpěvu, tanci a v hraní deskových her, a tím ukázat svoji kreativitu. Přejeme vám hodně zábavy!
Má cenu riskovat, když děláš věci, které máš rád

Šestadvacetiletý herec a režisér Jiří Mádl je bezprostřední a milý mladý muž. Budí dojem, že zůstane vždycky takový. V Brně moderoval druhou červnovou sobotu moravské finále dětské kuchařské soutěže Zdravé Pětky Zlaťáci v kuchyni. Foodstylingová show ho očividně bavila a s dětmi si atmosféru nadšení předávali navzájem. Přišel připravený, profesionálně a vtipně provedl soutěžící celým finále a pak se neúnavně fotil a podepisoval fotografie. Za každou prosbu o fotografii nebo autogram poděkoval nazpátek i on.

Dnes jste moderoval moravské finále Zlaťáků. Jak se Vám výtvory líbily?
Mně se tady moc líbí, nálada je úžasná. Já se všeobecně mezi dětmi cítím bezvadně. Mám velkou radost, jak moc jim to tvoření jde, to skutečně obdivuji, co na tom talíři vykouzlily. Na druhou stranu bohužel jasně vidím, jak moc jsem já sám nevýtvarný a uvědomuji si ten rozdíl. Zkrátka když dva dělají totéž, není to vždycky totéž .

Co Vy a vaření?
Já vařím podle mě výtečně, ale jenom asi 3 druhy jídla. A protože toho víc neumím, tak vlastně žiju zdravě. Já si prostě nakrájím ovoce nebo zeleninu, což je pro mě nejjednodušší. A pokud já jdu do kuchyně, tak umím jen rybu a těstoviny, tím pádem vlastně vařím zdravě.

Vy pocházíte z jižních Čech. Máte nějakou oblíbenou regionální specialitu?
U nás se hodně místní kuchyně prolíná s rakouskou a německou. Já třeba zbožňuju špecle, se kterými se ve zbytku republiky často nesetkávám. A pak jsme rybníkářský kraj, tak samozřejmě ryby. Takové kapří hranolky jsou úžasné.

Na co byste mě pozval na večeři?
Umím úžasné těstoviny Amatriciana, které mě naučil jeden kuchař na Sicílii, jsou na farmářský způsob. A taky mě naučil parmigiano, což jsou takové lasagne z lilku.

A na co byste se nechal pozvat ode mě?
Určitě na nějaký pořádný hovězí steak, já miluju maso.

Vy jste nedávno dotočil svůj nový film Vejška, pokračování úspěšného Gymplu. Jaké to bylo?
Já jsem to skoro nepřežil. My jsme měli limit dne, kdy jsme museli skončit, protože začínám připravovat další film. A ke konci, když už se nestíhalo, tak jsme točili v noci i ve dne. A tak jsem zažil 50 hodin bez spánku, což mě totálně složilo a už si to nikdy takhle nedám. Ale každopádně myslím, že výsledek stojí za to. Navazuje na film Gympl, který byl velmi úspěšný a milovali ho i kritici. A Vejška je něco jako dělal pan Foglar, konečně zase skutečný příběh noční Prahy a skutečných kluků. Žádný virtuální příběh.

Co si obecně o druhých dílech filmů myslíte?
Já mám někdy pocit, že hodí trošku komerční stín na ten první díl. Dnes je filmů strašně moc a funguje to tak, že se film buď chytne hned, nebo už nikdy. Třeba Gympl měl obrovskou výhodu, že byl nejen úspěšný v kině, ale postupně narůstal jeho kult i mezi diváky. Okruh lidí, kteří si přáli natočit „dvojku“, byl obrovský. Já jsem byl původně proti, protože já ty „dvojky“ upřímně nemám moc rád. Ale tohle byl jediný z mých filmů, kde jsem si pokračování dovedl představit. Teď bych šel snad i do „trojky“.

Vy kromě herectví teď taky režírujete. Herectví Vás už nebaví?
Baví, ale já jsem vždycky spíš psal, což byla moje hlavní činnost, a herectví pro mě bylo vždycky až vedlejší. Studoval jsem žurnalistiku a scénáristiku a napsal dva scénáře. Když mi režii jednoho z nich nabídli, třikrát jsem ji odmítl. Ale pak už jsem nemohl odolat a nemyslel na nic jiného. Takže už rok připravuju jedině tenhle film, soustu věcí jsem odmítl, kývl jsem jen na natáčení Vejšky.

Můžete prozradit víc o tomto svém režijním debutu?
Jmenuje se „Pojedeme k moři“ a je o odkrývání rodinného tajemství skrze moderní technologie. Dnešní generace dětí je vlastně první, která už moderní technologie ovládá a může třeba skrze ně odposlouchávat rodiče a tak odhalovat nějaké tajemství. A celý film je postaven jako dětský dokument. To znamená, že ho celý točí děti, není tam vůbec vypravěčská kamera. Toto téma zatím ještě nikdo na světě takto nezpracoval. Bude to nesmírně obtížné, protože nejhorší je natáčení s dětmi a se zvířaty. A já celý film točím jen s dětmi a navíc takovýmto jiným stylem filmařiny.

Jaké máte další, dlouhodobější profesní ambice?
Mám různé sny a jsem otevřený všem nabídkám, ale cítím se lépe spíš jako scénárista než režisér. Mám s kamarády také firmu na elektrokoloběžky, které jsme sami vymysleli. A také jsme zatím jediní na světě, kdo vyrábí tento typ s velkým kolem vepředu, na jedno nabití ujede až 60 kilometrů. Takže se momentálně všechny moje sny točí kolem těchto elektrokoloběžek a filmu Pojedeme k moři, které se mě nejvíc týkají osobně.

Kterému produktu nebo značce byste rád propůjčil svoji tvář?
Já bych určitě nepropagoval něco, co nechci, aby se šířilo. To jsou například cigarety. Ale už bych se nebránil například reklamě na nějakou banku, protože si myslím, že banky obecně jsou dobrá věc.

Je něco, co jste v rozhovoru ještě nikdy neřekl?
Já mám takovou vlastní teorii, díky které se ode mě bulvární media spíš odvrací. Ještě na žurnalistice jsem dospěl k závěru, že obě strany – tedy odesílatel a příjemce zprávy – mají stejná práva. Takže když se bavím s médii, která lžou, mám právo lhát. Tak jsem si vymyslel, že chodím s Němkou, budu se ženit v Thajsku, a že mám firmu na párátka.

Co by poradil dnešní Jirka Mádl Jirkovi Mádlovi třináctiletému?
Chtěl bych ho jen uklidnit. Řekl bych mu, že jde správným směrem a nezabývá se hloupostmi a dělá to, co ho baví. Já jsem to vždycky tušil, že jdu správně, i když se občas objevovaly tlaky typu „hlavně neriskuj“. Já si myslím, že má cenu riskovat, když si člověk je jistý, že věci, které dělá, má rád.

Děkuji za rozhovor.

Autor: Eva Nepokojová